Při výkladu dějin sportovních házenkářských her nevystačíme s pouhým výčtem událostí a jejich datováním. Jen pokus o nalezení širších vztahů a souvislostí pomůže pochopit házenou jako specifickou dynamickou formu společenského dění, otevřenou dalšímu vývoji, který je mezinárodně usměrňován a kontrolován příslušnými institucemi.

VYMEZENÍ POJMU Charakterizovat historický vývoj sportovních házenkářských her je úkol náročný. Nejen pro relativní nedostupnost a neúplnost vztažných dějinných dokumentů, ale i pro mnohoznačnost pojmů hra, sport a házená. Z množství teorií, v různé míře souhlasných či protichůdných, vysvětlujících podstatu a vztahy hry a sportu z rozličných hledisek, vybíráme následující zobecňující pojetí. Hra a sport mají řadu společných znaků a také jejich funkce v životě člověka si jsou podobné. Hra je zvláštním druhem činnosti, které nemají bezprostřední existenční naléhavost. Hra je pouze hrou, zábavou, prožitkem. Také pojmem sport se původně označovala jakákoliv zábavná (většinou pohybová) činnost, jejímž smyslem bylo příjemné vyplněni volného času. V dnešní podobě představuje sport složitý, bohatě strukturovaný jev obsahující nejen vlastní sportovní činnost, ale i zabezpečováni tréninkového procesu, organizaci soutěží a řadu dalších dílčích jevů, které se kolem sportovních činností z jakýchkoliv důvodů vytvářejí. Hra a sport vyžadují pro své provádění určité podmínky ve smyslu prostorovém i časovém. Ve sportu je prostorové i časové vymezení důsledné. Ve hrách jsou pravidla často jen aktuálně závazná, vztahují se pouze k průběhu právě prováděné hry. Častějším opakováním hry mohou vzniknout pravidla tradiční, zvyková. Ve sportech byly pravidla a řády formulovány písemně, staly se prostředkem sjednocování podmínek sportovních soutěží, jejich platnost je zpravidla mezinárodní. Společné znaky hry i sportu jsou svědectvím totožnosti jejich základů. Současně však vykazují i kvalitativní rozdíly, k nimž v průběhu historického vývoje došlo. Sporty lze považovat za specializovaný druh hry, který lépe odpovídá současným společenským podmínkám a požadavkům. Sportovní hry jsou tedy samostatné druhy sportu s jednoznačnými názvy. Od jiných sportovních odvětví se sportovní hry liší zejména tím, že jsou současnou, soutěživou činností dvou soupeřů (kolektivů nebo jednotlivců), kteří se snaží prokázat převahu lepším ovládnutím jednoho společného předmětu boje, za neustále se měnicí herní situace (STIBITZ 1982). Pod pojem sportovní hry v nejširším slova smyslu nezahrnujeme jen vlastní hru hráčů, ale celý systém jejich sportovní přípravy a organizačně ekonomického zajištění. Pojmem házená v širším stava smyslu jsou označovány hry a sportovní hry brankového typu, ve kterých je předmětem hry míč a hlavním prostředkem hraní s míčem je jeho chytáni a házení. Pod pojem házenkářské sportovní hry řadíme pro potřeby našeho textu celkem pět sportovních odvětví - tabulka. Uvedeným vymezením sledujeme mimo jiné odstranění případných nedorozumění, ke kterým může snadno dojít z důvodu hojného výskytu synonymních i homonymních označení her a sportovních her. Například pojmem handball se původně označovala "mezinárodní házená o jedenácti hráčích", v současnosti je to nejrozšířenější pojmenováni "mezinárodní házené o sedmi hráčích". Ve Spojených státech amerických je však slovem handball nejčastěji označována hra, při které je míč odrážen o stěnu (jde o sportovní hru sítového typu, též courthandball či fives).

HÁZENKÁŘSKÉ HRYPŘEDSPORTOVNÍHO OBDOBÍ Za přímé předchůdce sportovních házenkářských her lze označit teprve některé z her, které vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století. Avšak v kulturních dějinách lidstva můžeme, a to i na vývojově nejprimitivnějších úrovních, nalézt hry s řadou prvků analogických moderním házenkářským hrám. Původní přirozené (existenční) pohyby člověka - chůze, běh, skok, lezení, plavání - se v pracovně kulturním vývoji, při výrobě a používání artefaktů rozmnožily. Vznikly pohyby nové: házení, chytání, vrhání, sekání, veslování, střílení apod. Hraní a hry byly v dětství přípravou na činnost dospělých, v dospělosti sloužily jako zábava a mnohdy také jako obřad při různých slavnostech. O životě lidí starých prvotně pospolných společenství se zachovalo jen málo historických dokladů. Vědomosti o novověkých primitivních kmenech, žijících na úrovni prvotné pospolné společnosti, však poskytuji cenná východiska k relativně přesným představám o minulosti. BECKMANN a kol. (1933) uvádějí, že míč na hraní (Spielball) je prastarým cvičebním náčiním. Lze to doložit téměř u všech přírodních národů, a to až od nejtemnějšího starověku. Míče se vyráběly z nejrůznějších materiálů - listí, rostlinných vláken, ztuhlé rostlinné šťávy, chlupů, kůže apod. Tentýž autor se mimo jiné odvolává na dílo Games of the North American Indians (Washington 1907), ve kterém americký vědec CULIN věnoval míčovým hrám severoamerických Indiánů plných 150 stran. V třídních společensko-ekonomických formacích se také tělesná výchova třídně diferencovala. Charakter pohybových her a zábav byl jiný u příslušníků třídy otrokářů, jiný u otroků. Třídní příslušností byl poznamenán i výběr a uplatnění forem a prostředků tělesné výchovy za feudalismu a kapitalismu. V gymnasiích Helénů (gymnasion - cvičiště pro tělesnou výchovu ve starém Řecku) byl vymezován zvláštní prostor pro míčové hry - spharisterion (sphaira = míč). Nejznámější míčovou hrou byla v Helladě zřejmě hra, kterou lze přirovnat k zaháněné, tzv. episkyros. Staří Římané provozovali míčové hry nejen pro zábavu, ale také jako léčebný prostředek. Míč byl jedním ze znamení lékařů. CLAUDIUS GALÉNOS (130-200 n. l.), římský lékař, rozlišoval pět různých velikosti míčů, mimo jiné také velký vyfouknutý dutý míč (follis). Galénem popisovaná hra harpaston byla pravděpodobně v některých rysech podobná anglickému ragby a německému raffballu (BECKMANN a kol.1933). Z období feudalismu je doložena již poměrně početná řada pohybových her, třídně diferencovaných, uplatňovaných v nepřehledném množství úzce regionálních variant. KRÁTKÝ a kol. (1963) píši: "Lidová cvičení a lidové hry a zábavy navazovaly na prastaré tradice a zvyklosti. Mnoho z nich stále vznikalo a zanikalo, jiné se v nepodstatných rysech obměňovaly nebo dostávaly místní názvy. Hlavni z nich, a to byly ty nejprostší a nejvydatnější, které pozůstávaly z přirozených pohybů a daly se provádět kdekoli a kdykoli (sezónně i celoročně), přetrvaly věky. Patří k nim z tzv. malých či pohybových her všechny honičky, schovávané, házené, chytané, odbíjené, kopané." Mezi nejstarší dochované zmínky o hrách s házenkářskými prvky patří Fangballspielen, opěvovaná potulným pěvcem WALTHEREM VON DER VOGELWEIDE (1170-1230 n.l.). V novověku, s rozvojem kapitalistické společenské formace, kdy se v průmyslově nejvyspělejších zemích postupně zvětšoval objem volného času pro stále větší vrstvu obyvatelstva, nastaly podmínky pro další vývoj tělesné výchovy. Organizovaná kosmopolitní kapitalistická společnost se zákony volné soutěže vtiskávala i tělesné výchově stále více organizovanou strukturu a zároveň podporovala vznik soutěží a závodivých forem, tedy vznik moderních sportovních odvětví. Sportovní pojetí tělesné výchovy se prosadilo především v Anglii, kde se již v první polovině XIX. století vyvíjely z původních lidových a šlechtických her a zábav mimo jiné také sportovní hry s psanými pravidly: kopaná, pozemní hokej, ragby, ale také tenis, golf a další. Tento systém přejala brzy anglicky mluvící Amerika a rozšířila ho o další sportovní hry: košíkovou, lední hokej, odbíjenou aj. V kontinentální Evropě měly dlouho převahu gymnastické systémy, které zdůrazňovaly spíše zdravotní a výchovné hledisko než aspekt výkonnostní - Jahn-Eiselenův německý turnérský systém, Lingův švédský systém léčebného tělocviku, Tyršův systém sokolský. Postupné však i sem pronikaly anglické sportovní formy, a to zvláště na konci minulého století. Za ideologického představitele tohoto prorůstání anglického sportovního systému do dalších evropských zemí je považován HERBERT SPENCER (1820-1903). Umělému tělocviku vytýkal jednostrannost; lidské přirozenosti více odpovídá hra, je všestrannější, rozmanitější, zábavná, příjemná, činí dítě i dospělého šťastným. Pedagogické zdůrazňováni hry mělo ohlas u psychologů, fyziologů a ve školské praxi. Hry se dostávaly do učebních osnov (v Německu v r.1882, ve Francii v r.1888, v Rakousko-Uhersku v r.1890). Evropa přejímala nejen hotové vzory, ale vytvářely se i zcela nové formy. Zejména učitelé upravovali známé lidové hry nebo vymýšleli pravidla nových. Právě v této době vznikla řada míčových her hraných rukama, mimo jiné také jako určitá protiváha kopané, která nebyla považována za vhodnou pro mládež, zvláště dívčí. VÝVOJ NÁRODNÍ HÁZENÉ V českých zemích se utvářely objektivní podmínky pro organizované šíření sportovních her koncem XIX. století. V roce 1890 byl vydán výnos rakousko-uherského ministra školství Gautsche, který ukládal školám, aby ve zvláštních půldnech pěstovaly s mládeží hry. V r.1892 vznikl v Čechách Spolek pro pěstování her české mládeže, který se přičinil o tvůrčí rozvoj českých národních her. V témže roce vydal odborný inspektor tělocviku JOSEF KLENKA (1853-1932) příručku Tělocvičné hry, která obsahovala řadu her používaných a doporučovaných na školách i v sokolských jednotách. V r.1905 zveřejnil učitel tělocviku VÁCLAV KARAS pravidla házenkářské hry, kterou nazval vrhaná s přenášením. Podle KRÁTKÉHO (1958) se vrhaná s přenášením začala hrát již kolem roku 1894. Pro školní potřeby byla typická volnost ve stanovení velikosti hřiště i počtu hráčů. Charakteristická pravidla této hry jsou uvedena v příloze. Karas udával, že se vrhaná s přenášením vyvinula z metané (asi zaháněná) zaváděním prvků součinnosti hráčů. Metací míč nahradil menší míč vrhací. Karas uplatňoval a dále upravoval některá pravidla tzv. košíkové, obyčejné kopané i kopané s přenášením (pravděpodobně ragby). Druhou hrou, která ovlivnila vznik národní házené, byla cílová (terčová). Hru popsal KLENKA (1906) v publikaci Tělocvičné hry pro chlapecké školy, což bylo 4. vydání již vzpomenuté příručky Tělocvičné hry. Tuto hru dále propagoval a upravoval Klenkův spolupracovník Krištof. Cílová byla předváděna na V.všesokolském sletě v r.1907 členy Kroužku pánů a slečen ze Spolku pro pěstování her české mládeže. Pravidla cílové byla inspirována americkou košíkovou a anglickou kopanou. Některé pozdější popisy cílové nevycházely důsledně (MRÁZ 1962) z původních pramenů. Charakteristické prvky pravidel cílové naleznete v příloze. Přibližné ve stejné době vytvořil učitel tělocviku ANTONÍN KRIŠTOF (1882-1910) pravidla další hry, kterou nazýval zpočátku rovněž cílová, později házená. Házená (cílová) získala brzy sportovní charakter. V roce 1908 sehrála dvě družstva Strakovy akademie, na které Krištof učil, utkáni, o němž referoval i tisk. Ve stejném roce byla v nakladatelství B.Kočího v Praze vydána pravidla hry pod názvem Házená (cílová). Výtah z těchto pravidel je v příloze. Kryštof byl velmi nadšeným propagátorem a organizátorem. Zasloužil se nejen o vydání pravidel házené (cílové) v češtině, ale přeložil je i do němčiny a esperanta. Ženevský esperantský časopis tato pravidla 1908 uveřejnil (ZAJÍC 1975). Již v r.1907 založil Krištof Sportovní kroužek Házená Praha a v r.1909 podnítil utvoření prvního ústředí národní házené - ustavila se Svazová komise kroužků házené. Krištof před svou náhlou smrtí hrál a nacvičoval házenou (cílovou) také s vysokoškoláky, v kursech učitelů i ve cvičitelských sokolských školách. Absolventi těchto školení (byli mezi nimi i jugoslávští studenti) pak házenou (cílovou) šířili dále.